Vrby jsou listnaté, opadavé stromy nebo keře, které mají většinou mohutný kořenový systém a vzpřímené nebo převislé větve. Jejich medonosné květy – vzpřímené jehnědy (kočičky) jsou první pastvou včel. Ohebné pruty slouží k pletení košů a dalších výrobků, na jaře velikonočních pomlázek a i malý kluk dokáže ze silnějšího proutku vyřezat píšťalku. V našich krajích roste v přírodě více než dvacet druhů vrb a nejméně okolo třiceti kultivarů můžeme spatřit v okrasných zahradách.
Dnes už bohužel ne každý zná kouzelné veršování Karla Havlíčka Borovského o králi Lávrovi – o tom, jak holič Kukulín, který už nemohl unést vědomost o králových oslích uších, zašeptal tajemství na poustevníkovu radu do duté vrby… a jak tajemství vyšlo najevo dík muzikantovi Červíčkovi, jenž si z té vrby uřízl ztracený kolíček k base, která všechno o té nekrálovské „ozdobě“ uprostřed bálu vyzradila. Rozumíme však úsloví „nepozdravil u vrbiček“ a všichni víme, co to znamená „dělat někomu vrbu“. Co ale o těchto stromech opravdu víme?
Výskyt a růst
Rod dvouděložných rostlin z čeledi vrbovitých (salix) zahrnuje dřeviny, keře a stromy. Je nesmírně bohatý, protože sem patří na šest set druhů, které se navíc mezi sebou lehko kříží. Vrby pocházejí z Evropy a Asie a rozšířené jsou po celé severní polokouli, kde obsadily velmi různorodá stanoviště: rostou v písku i v bahně, vysoko v horách i v přímoří. Vrby se lehko se rozmnožují vegetativně i ze semen, je dvoudomá – má samičí a samčí stromy. Podle druhu a kultivaru kvete v březnu až květnu. Zakořeňuje sice povrchově, ale zato mohutně. Přestože nám vrba se svou úžasnou životaschopností připomíná plevel, neplatí to o všech druzích. Jeden je u nás dokonce chráněn – jedná se o Vrbu bylinnou Salix herbacea. Tento nízký plazivý keříček je sotva osm centimetrů vysoký a najdeme ho tam, kde bychom vrbu asi nečekali – svědčí mu totiž vysokohorské podmínky.
Vrba jíva
Vrba jíva (Salix caprea) je menší strom s hustou košatou korunou a většinou křivým kmenem. Od jiných vrb se liší především tím, že roste i na sušších lokalitách a silně zamokřenou půdu nesnáší. Roste na pasekách, v mlazinách, na okrajích porostů, na skládkách, haldách, zbořeništích a podobných místech. Vrba jíva je náročná na světlo, ale zcela nenáročná na půdu a navíc dobře odolává extrémním klimatickým výkyvům a imisím.
Druhy našich vrb
Vrba bílá (Salix alba), Vrba babylónská (S. babylonica), V. křehká (S. fragilis), Matsudova (S. matsudana),V. pětimužná (S. pentandra), V. trojmužná (S. triandra), V. černající (S. myrsinifolia), V. dvoubarvá (S. bicolor), V. hrotolistá (S. hastata), V. jíva (S. caprea), V. košíkářská (S. viminalis), H. šedá (S. elaeagnos), V. špičatolistá (S. acutifolia), V. ušatá (S. aurita), V. velkolistá (S. appendiculata), V. nachová (S. purpurea) a další.
Okrasné stromy
Smuteční vrby v parcích nebo drobnější, pomalu rostoucí druhy nacházejí uplatnění na skalkách v okrasných zahradách.
Použití a přínos
Vrba je i strom velmi užitečný. Roste velmi rychle, přírůstek dřevní hmoty z hektaru je desetkrát rychlejší než u smrku nebo borovice. A protože je skutečným nezmarem, využívá se jako pionýrská rostlina tam, kde je potřeba půdu revitalizovat nebo ochránit proti erozi. Osazují se jí rekultivované odvaly, haldy a výsypky, zpevňují břehy vodních toků. Velký význam mají vrbové porosty pro biologické čištění odpadních vod. S vrbou, jako rychle rostoucí dřevinou, se výhledově uvažuje pro produkci biomasy k energetickým účelům. Listím a mladými výhonky se krmil dobytek. Dřevo má vrba měkké a lehké, proto se dobře hodí na násady nářadí, koryta, nádoby. Uplatňuje se i v nábytkářství při výrobě dřevotřísek a obkladových dýh. Dříve se z něj dělaly sirky a dřevitá vlna a z jejich kůry koželužské tříslo, barviva, a dokonce vlákno na provazy.
Další využití vrby
Vrba se také využívá se v papírenském průmyslu. Salycil, který je hlavní složkou aspirinu a dalších léků proti horečce a revmatickým chorobám také pochází z vrby. A jistě si nedovedeme představit život bez lehkých, praktických a pěkných výrobků z proutí. Dříve se vrby řezaly „na babku“ – radikálním hlubokým řezem, který je v současnosti orgány ochrany přírody zakázán. Košíkáři proto vysazují pro tyto účely tak zvané vrbovny, čili plantáže vrbových porostů, pěstovaných právě pro tento účel. Z obrazu krajiny tak pomalu mizí klasické „babky“, které dobře známe z obrázků Josefa Lady nebo z vyprávěnek o strašidelně světélkujících trouchnivých vrbách.