Představme si, že jsou rostliny chemické továrny, které žijí jen ze slunce, vody a minerálů. Vodu a anorganické látky si rostliny přivádějí složitým potrubím, jakým jsou jejich kořeny, které je zároveň upevňují v půdě. Jak které rostliny budou prospívat, záleží na kvalitě půdy. Proto je dobré vědět, jaké máme typy půdy a jak na jejich kultivace. Tedy jak na naší zahradě půdu vylepšit, aby byla co nejúrodnější.
Poté, co jsme udělali průzkumnou sondu, abychom zjistili složení zeminy na naší zahradě ZDE, přistoupíme k jejímu vylepšení. Základní typy půdy jsou humózní a hlinitá, jílovitá a písčitá.
Struktura půdy
Velikost půdních částic určuje strukturu půdy a také to, čemu se v ní nejlépe daří. Měnit tuto strukturu ve větší míře je těžké, proto spíše budeme přizpůsobovat své zahradničení půdě. Nabereme rukou plnou hrst vlhké svrchní půdy a uděláme z ní kuličku. Potom zkusíme vymodelovat dlouhý, tenký váleček a pomneme ho mezi prsty. Ideální je hlinitá půda, která drží v kuličce pohromadě a zachovává otisky prstů, aniž by byla lepkavá. Avšak většina půd má tendenci být spíše jílovitá nebo písčitá.
Humózní půda
Humus se v zahradě jakožto půdní typ nevyskytuje. Pravidelným dodáváním kompostu ale můžeme vyrobit půdu na humus bohatou. Ve vodě rozpuštěný humus ji zbarvuje černě. Humózní půda je ze všech uvedených typů nejúrodnější.
Hlinitá půda
Z hlinité půdy můžeme vytvarovat malé kuličky, které však nejsou stabilní a při lehkém stisku se drolí: takové půdy jsou však dostatečně úrodné. Obsahují částečně humus, zadržují vodu a jsou dobře provzdušněny. Ve vodě zbarvuje jíl vodu nad sebou okrově.
Písčitá půda
Písek není vůbec tvarovatelný. Suchá písčitá půda je jemná a protéká mezi prsty. Je dobře provzdušněná a dobře propouští vodu, lze jej snadno obdělávat. Na druhé straně písčité půdy obsahují jen málo živin, protože dodaná hnojiva neudrží. Vylepšíme ji humusem, který vznikne kompostováním organického odpadu ze zahrady i z kuchyně. O kompostu více ZDE.
Jílovitá půda
Jílovitou půdu cítíme jako hladkou a lepkavou. Dá se uhníst do tenkého válečku a stočit jej, po vyhlazení je lesklá. Droboučké částice se spojí dohromady a voda nemůže snadno prosakovat, vzdušné skuliny jsou nepatrné. Vysoký obsah vody je důvodem, proč se jíl na jaře pomalu prohřívá. Strukturu této půdy vylepšíme tak, že do ní zapracujeme slámu s hnojem, humus a písek.
Kultivace půdy
Typy půdy a jejich kultivace – nepokoušíme se zkultivovat najednou všechnu půdu na zahradě, nýbrž postupujeme záhon po záhonu. Nejprve rýčem zryjeme plochu do hloubky asi třicet centimetrů. Připravíme si potřeby pro kultivaci. Hroudy po rytí rozmělníme vidlemi a po částech přimícháváme odpovídající materiál. Tím je, podle druhu půdy:
- humus na písčité a jílovité půdy
- sláma s hnojem na jílovité půdy
- písek na jílovité půdy
- horninová moučka na písčité půdy.
Přes záhon pak přejedeme kultivátorem, abychom nakypřili půdu a připravili ji pro osazování.
Kypření půdy
V záhonu trvalek je třeba obdělat půdu mezi rostlinami. Na jaře posypeme záhon kompostem s přimíchaným organickým hnojivem. Jedeme opatrně s kultivátorem nebo kypřičem a lehce kompost zapravíme. Dbáme na to, abychom nepoškodili kořínky trvalek. Nakonec zakryjeme plochu nastýlkou. V létě pak stačí příležitostné kypření mezi trvalkami.
Mulčování (nastýlka)
Asi 1–2 cm silná vrstva nastýlky z rozdrcených kousků větví a kůry nebo z posekané trávy (s příměsí kompostu) potlačí růst plevele a zabrání vysychání půdy. Až do příštího osázení můžeme vysévat i zelené hnojivo. Tyto rostliny (např. jetel, vlčí bob, vikev) žijí v symbióze s půdními bakteriemi, které přeměňují vzdušný dusík na minerální. Půda je tak chráněna před povětrnostními vlivy a zároveň je hnojena, kořínky rostlin ji kypří a zajišťují dobré provzdušnění.