Kalina patří mezi impozantní listnaté keře, které se obvykle pěstují zejména pro lehkou eleganci květů, zajímavé plody a v mnoha případech i pro velmi dekorativní listy. Výrazným znakem kaliny je v době květu také vůně. Velkou výhodou kalin je rozmanitost, projevující se zejména v charakteru růstu, typu květů a období kvetení. Při správném výběru najdou mezi kalinami zajímavé druhy a odrůdy nejen tvůrci velkých zahrad a parků, ale i majitelé malých zahrádek, balkonů a lodžií.
Kalina (Viburnum) u nás odedávna patřila k nejdůležitějším okrasným dřevinám. Silný vztah k nim měli i v některých oblastech Ukrajiny a Ruska, kde ji povýšili na národní rostlinu. V květinové symbolice je bílý květ kaliny symbolem nevinnosti a čistoty. Převážná většina běžně pěstovaných druhů patří do skupiny opadavých dřevin, mezi kalinami však najdeme i několik zajímavých stálezelených druhů, jejichž listy i nápadné květní pupeny jsou velmi dekorativní. Opadavé druhy bývají často velmi hezké i na podzim, kdy se jejich listy krásně vybarvují v různých odstínech žluté, oranžové, bronzové až ohnivě červené barvy. Vedle evropských druhů existuje celá řada kalin z amerického kontinentu a zejména z asijské oblasti, které jsou pro použití v soukromých zahradách přímo předurčeny.
Odrůdy a kultivary
Rod kalina (Viburnum) má přibližně 200 druhů v mírném pásmu severní polokoule. V. Bodnantense má vzpřímené větve a oválné listy s výraznou žilnatinou. Vonící květy jsou bělorůžové, poupata temně růžová. Kvete na podzim a koncem zimy do jara. V. Burkwoodii je stálezelený keř pěstovaný pro zajímavé olistění i květy. Na jaře se rozvíjí kulovitá květenství vonných bílých nebo bělorůžových květů. Listy jsou lesklé, oválné azespodu plstnaté. Sem se hodí kaliny V. Eskymo, dále Kalina Carlesiova (V. carlesii), pocházející z Koreje a ve volné půdě dorůstající až do půldruhého metru. Do nádob se hodí i podobně vzrůstný kultivar Kaliny obecné (V. opulus Compactum). Vynikající solitér je i Kalina japonská (V. plicatum) včetně několika kultivarů. Vyznačuje se impozantním růstem, zajímavým etážovým uspořádáním větví a zdobí nádherné květy i jemné na podzim fantasticky vybarvené listy. Je mrazuvzdorná a živočišným škůdcům odolává lépe než kalina naše. Krásné jsou kultivary Mariesii, Watanabe nebo Red Cascade.
Časně rozkvétající druhy
Pozoruhodné jsou druhy rozkvétající časně – v březnu, ale při slabších zimách už v lednu. Patří sem hybridní až tři metry vysoká Kalina bodnanská (V. bodnatense). Růžové květy příjemně voní. Listy mají na podzim bronzovou barvu. V. bodnantense Dawn má květy velké, tmavorůžové, později blednoucí. Menší V. bodnantense Charles Lamont má červená poupata a tmavorůžové květy. Kalina vonná (V. fragrans, V. farreri). Stálezelená je Kalina vrásčitolistá (V. rhytidophyllum), dorůstající až do pětimetrové výšky. V menších zahradách je zajímavá její velmi blízká příbuzná – Kalina pražská (V. Pragense), kříženec, vyšlechtěný v 50. letech minulého století v Praze. Dorůstá jen do tří metrů. Lze je použít do skupin v polostínu a jsou vynikajícím pozadím pro nižší dřeviny nebo trvalky světlých barev. Do této skupiny patří ještě čínská nesmírně elegantní a sotva metr vysoká Kalina Davidova (V. Davidi) – bohužel tento druh v naších podmínkách přezimuje jenom v chráněné poloze a při nadstandardní péči.
Stanoviště
Nejlepší místo pro kalinu je na slunci nebo v mírném polostínu.
Pěstování kalin
V zahradách si velkou oblibu vysloužila odrůda, kterou zahradníci označují jako Viburnum opulus. Má neplodné bílé květy, které se otevírají v soukvětích pravidelně kulovitého tvaru. Dorůstá do tří až pěti metrů, potřebuje půdu dobře propustnou, živnou a vlhčí. Je vápnomilná, ale pokud jsou všechny její životní nároky v optimu, může, jako většina kalin, růst i v půdě mírně kyselé. Pokud však rostlina nemá dostatek vlhkosti, trpí zejména mšicemi. Pro velkou pestrost kalin neexistuje univerzální návod na pěstování. Obecně platí, že pro opadavé druhy vybíráme místo na slunci nebo v mírném polostínu. Stálezeleným druhům vyhovuje polostín nebo stín, a pokud nejsou vystaveny zimnímu slunci, lépe přezimují. Vhodná je neutrální až zásaditá půdní reakce. Vyloženě vápnomilná je naše původní kalina tušalaj (V. lantana). Kaliny nevyžadují pravidelný řez, ale lehké prosvětlení jim prospěje.
Množení
Kalinu můžeme množit hřížením. Nejsnáze to jde u druhů poléhavých či plazivých, jejichž větve se ohýbají k zemi. Vybereme mladý výhon, ohneme ho až na zem, kde uděláme mělkou rýhu, do které výhon upevníme kolíčkem nebo skobou. Zasypeme kvalitním substrátem, zalijeme a čekáme, až pustí kořeny, což kontrolujeme opatrným odhrnutím země. Teprve po zakořenění větev odřízneme od matečné rostliny. V létě čerstvě zakořeněný výhon zaléváme.
Použití a přínos
Některé druhy jsou ozdobné i plody. Ty se považují za jedovaté, i když jednotlivé zdroje se v hodnocení stupně jedovatosti významně liší. Některé druhy mají léčivé účinky, takže kalina jsou užívány ve farmacii: pro tyto účely se používá kůra naší kaliny obecné, uplatňující se zejména při léčení ženských nemocí. Kalina se hodí do skupin, které mohou být sestaveny jak z jednoho, tak z více druhů. Jsou výbornou součástí volně rostoucích živých plotů, kde může plně vyniknout jejich jemná krása. Některé druhy poslouží jako vynikající solitéry v trávníku. Ceněnou vlastností některých méně vzrůstných druhů je vynikající přizpůsobivost pro růst v nádobě