Jalovce v různých druzích najdou v zahradách mnohostranné uplatnění. Nacházíme mezi nimi jak vzrůstné stromy, tak i zakrslé miniatury. Jsou stálezelené, na zimu neopadávají a zkrášlují prostor po celý rok. Jalovec se během roku mění, i když nekvetou. Tmavou zeleň jehličí na jaře osvěží světle zelené mladé výhony, během podzimu můžou některé kultivary získat purpurový nádech. Plody některých druhů jalovce se používají jako koření a při přípravě lihovin s pryskyřicovou vůní.
Jalovce (Juniperus sp.) můžeme při vhodné volbě jednotlivých druhů a kultivarů kombinovat do půvabných sestav. Pokud jim vybereme vhodné stanoviště, budou vyžadovat jen minimum péče a budou dlouhá léta vypadat skvěle.
Druhy a kultivary
Jalovce patří již mnoho let, společně s cypřišky a tújemi, k nejčastěji pěstovaným jehličnanům na našich zahradách. Rod jalovec čítá více než šedesát druhů, z nichž většinu najdeme na severní polokouli. Typickým znakem jsou zdužnatělé šištice, které vzhledem připomínají bobule. Jalovce jsou dvoudomé a dělí se do dvou skupin. Jedna skupina má pichlavé jehlicovité listy v trojčetných přeslenech. Sem patří především náš domácí Jalovec obecný (Juniperus communis), jehož plody – jalovčinky – se používají jako koření. Přidáme-li při grilování do ohně větvičku tohoto jalovce, bude maso nádherně vonět. Tento jalovec je také složkou kořalky borovičky nebo ginu. Do druhé skupiny patří jalovce, které mají listy v dospělosti šupinovité, křížmostojné. K nejznámějším patří Jalovec chvojka (J. sabina), ale patří sem i jalovec virginský (J. virginiana), jalovec čínský (J. chinensis) či Jalovec poléhavý (J. horizontalis). Silice těchto druhů je dráždivá, jedovatá, a určitě bychom při práci s nimi měli používat ochranné rukavice.
Tvary Jalovce
Kultivary jalovce (i stejného druhu) mohou mít velmi rozdílné tvary:
– nízké plazivé, k zemi přisedlé keře, např. J. horizontalis, J. rigida, J. communis Echiniformis, Nana Aurea, J. scopulorum Repens;
– rozložité keře s obloukovitě prohnutými větvemi, např. odrůdy J. Sabina, J. chinensis Femina, J. virginiana, J. communis Candelabrica;
– úzce sloupovité, např. J. communis Erecta, J. communis Hibernica, J. Virginiana, Fastigiata J. scopulorum Sky Rocket, z nichž některé mohou být i přes 10 metrů vysoké.
Stanoviště
Jalovce jsou světlomilné dřeviny, vyžadují plné slunce, nejvýš lehlé přistínění. Ve stínu jsou řídké a nevýrazně vybarvené. Dobře snášejí sluneční úpal i znečištěné městské prostředí, můžeme je vysadit i tam, kde choulostivější jehličnany nerostou. Kultivary jalovce obecného můžeme pěstovat i v nádobách na terase.
Pěstování
Jalovce jsou na půdu nenáročné, dobře rostou i na chudých kamenitých půdách či stavební suti, nevadí jim ani vápnité půdy. Jen nemají v oblibě příliš vysokou hladinu podzemní vody. Zálivka není potřebná. Vysazujeme je nejlépe začátkem podzimu, choulostivější druhy pak na jaře. Podzimní výsadba je vhodnější, neboť rostliny do zimy zakoření a na jaře lépe rostou i překonávají případné přísušky. Jalovce bychom ale neměli vysazovat v blízkosti ovocných sadů, zvláště hrušní, protože by je mohla napadnout choroba rez hrušková. Starší jalovce jen těžce snášejí přesazování.
Použití a přínos
Jako solitéry jsou nejvhodnější vzpřímeně, kulovitě či široce rozložitě rostoucí jalovce, které můžeme pěstovat v menších skupinách, kde mohou sloužit i jako zajímavé pozadí pro řadu květin. Skvěle budou vypadat v kombinaci s jinými jehličnany. Kompozice můžeme doladit velkými kameny či trsy travin. Nízké plazivé jalovce vysadíme jako půdopokryvné rostliny v místech, kde se nedaří trávníku, anebo do větších skalek. Plody jalovce byly jako koření používány již ve staré římské kuchyni. Jalovčinky mají nasládlou a výrazně pryskyřičnou chuť i vůni. Jalovec se hlavně užívá při kořenění zvěřiny.