Rododendron pochází z Himalájí a vyskytuje se až do pěti tisíc metrů nadmořské výšky – stačí mu dostatek vlhkosti, během dne teploty bez velkých výkyvů a místo chráněné před větrem. Do evropských zámeckých zahrad a parků dorazily rododendrony po cestě dlouhé a klikaté v baroku: nejprve však z druhů alpských, asijských a posléze i severoamerických trpěliví Angličané vyšlechtili mrazuvzdorné odrůdy. Rododendron se též nazývá Azalka, neboť patří do stejné rodiny s tím, že Azalka je nižší keř, kdežto Rododendron může dorůst i desítky metrů.
Rododendron Pěnišník (Rhododendron), česky též Azalka (Azalea) je rod rostlin z čeledi vřesovcovité. Jsou keře nebo malé stromy, které tvoří nápadné velké květy mnoha různých odstínů. Většinou jsou stálezelené, ale některé odrůdy mohou být i opadavé. Rododendrony kvetou od začátku roku až do srpna, většina z nich ale v dubnu až květnu, všechny květy současně. Pro svá často omamně vonící nádherná květenství jsou oblíbené a vyhledávané.
Z historie Rododendronů
U nás se o pěnišníky významně zasloužil na svém průhonickém panství hrabě Silva-Taroucy. Dnes již není pěstování nádherných kultivarů těchto keřů extrémně náročné: při dodržení základních pravidel nám budou zdrojem radosti a potěšení. Název je odvozen z řečtiny a v překladu znamená „růžový“ a „strom“. Rododendrony rostou v osmi stech padesáti druzích a nespočtu kultivarech, rozhodně ne jen růžových. Protože jejich blízkým příbuzným je vřes, můžeme je na zahradě pěstovat v typickém vřesovištním společenství. V přírodě vznikají vřesoviště většinou ve slunných polohách na písčitých půdách. Panuje na nich vřes, kvetoucí od konce léta do podzimu v souvislých porostech. Nechybí čilimníky a jalovce.
Založení vřesoviště
Vřesoviště na zahradě, nejlépe v chráněné poloze, se neobejde bez keřů, jakými je rododendron, pěnišník a azalka. Ty podle kultivaru kvetou od dubna do června ve škále barev od růžové, lososové, červené, žluté, až po fialové odstíny. Doplňují je kyselomilné trvalky: hvozdíky, mateřídouška, rozchodník, a také trávy – metlice, dochan a nebo obyčejný oves, které oživují vřesoviště v létě, kdy pěnišníky, azalky a vřesovce odkvetly a vřesy ještě kvést nezačaly. Plochu dále rozčleníme jalovci, klečí a břízou. Kde je trvalý stín, můžeme použít vděčný břečťan. Vřesoviště se nemusí nacházet v rovině, ale může jím třeba pokračovat alpinum. Vřesy a vřesovce milují slunečnou polohu.
Stanoviště
Rododendron, Pěnišník ocení přistínění korunami stromů nebo budovou. Čím větší a tmavší listy mají, o to je jim ve stínu lépe. Ale pozor: v trvalém stínu však výhony špatně vyzrávají a snáze namrzají a mají méně květních pupenů. Stálezelené ve východních polohách chráníme před ranním sluníčkem, aby nepoškodilo citlivá pletiva. A protože pěnišníky milují vyšší vzdušnou vlhkost, bude jim skvěle u vodního prvku – jezírka, vřídelního kamene či ptačích pítek, jimiž můžeme vřesoviště doplnit. Protože na stanovišti pro vřesovištní rostliny upřednostníme kyselou dobře propustnou půdu (pH 4,5 – 5,5) bohatou na rašelinu, odtěžíme z místa stávající zeminu do hloubky třicet až padesát centimetrů a nahradíme ji směsí rašeliny a písku. Případná podmáčená místa opatříme drenáží.
Výsadba pěnišníků
Pro založení vřesoviště s rododendrony je nejvhodnější doba od března do května a další dobré období bude následovat až v září a říjnu. Rostliny prostě musí mít čas jak před příchodem suchých letních měsíců, tak zimních mrazů, dobře zakořenit. Kontejnerované sazenice lze vysazovat během celé sezony, a také se lépe ujímají, přesto se vyhneme horkým měsícům. Vzdálenost rostlin přizpůsobíme druhu a kultivaru – pěnišníky můžeme mít ve škále od zakrslých, půdopokryvných druhů (dosahují výšky 0,5 m a sázíme pět až sedm kusů na čtvereční metr), až po vzrůstné keře dorůstající v ideálních podmínkách i šestimetrové výšky. Pokud nepoužijeme hotový substrát, vyplníme jámu směsí rašeliny a drcené borové kůry s přídavkem listovky či borové hrabanky. Protože rašelina po přeschnutí špatně saje vodu, budoucí vřesoviště před výsadbou v celém profilu dobře zvlhčíme a po vysazení keře ihned dostatečně zalijeme.
Pěstování
Každý rok vřesoviště přihnojíme přípravky pro kyselé stanoviště. Určitým vodítkem pro množství dodané výživy nám může být velikost listů pěnišníků – čím jsou větší, tím větší budou i nároky na hnojivo. Keře, které ochabnou v růstu, můžeme přesadit do větších jam. Na zalévání je nejlepší dešťová voda. Ale pozor: stejně jako krátkodobé sucho může pěnišníky poškodit či zabít i déletrvající mokro. Protože pěnišníky ani vřes a vřesovce neokopáváme (mají poměrně mělce a do šířky založené kořeny) před plevely a proti vysychání chráníme půdu vrstvou kůry. V zimě poslouží keřům i jako peřina. Abychom u „řídkých“ pěnišníků dosáhli kompaktnější podoby, můžeme mladé výhony zaštipovat. Neprořezáváme. Po odkvětu květenství vylamujeme. Staré jedince můžeme razantně zmladit seříznutím.
Rododendrony a voda
Pěnišníky potřebují hodně vody, a to nejen proto, že je krásné, když se rozkvetlé vzhlížejí ve vodní hladině: zvýšenou spotřebu mají na jaře při rašení, v červnu a červenci, kdy zakládají nové pupeny a ještě když si vytvářejí její zásobu před příchodem zimy. Keře zaléváme i v zimě – pokud ovšem není pod nulou, a to zejména když je málo sněhové přikrývky.